PERMA-KULTURISTA

UNIVERZÁLNÍ DOJÁK

Křásný den, jsem Michal M., je mi 38 let, jsem rodilý Pražan, naivní sběratel akademických titulů a rovněž perma-kulturista – celý život pravidelně cvičím a nehodlám s tím jen tak přestat. To abych byl v pohodě a také si nemusel odpírat nějaké náročnější výkony. V roce 2019 mi ale tohle, kariéra a dokonce i koníčky včetně sportovních aut a motorek přestaly stačit. Zatoužil jsem stát se permakul(turistou). Turistou proto, protože mi bylo jasné, že bez pendlování na dlouhé trasy i nutného objevování úplně nových míst to po nějaký čas asi nepůjde. Prostě jsem chtěl a nejspíš i potřeboval učinit radikální změnu. 

Udělat falling-downshifting, odstřelit job a neprospěčné kontakty, odsunout termín státnic, zrevidovat vlastní zdravotní stav a dívat se na uspokojivější kulisy, než je Praha, na niž jsem čučel celý život. Dýchat něco lepšího než auty přefiltrované cosi a po neustálém šumu se taky jednou zaposlouchat do ticha. Odejít, ale i něco budovat. Dřevo, namísto plastu, zero waste, namísto single-use. Z šestky jsem podřadil na trojku, sjel na okresku a sebral nohu z plynu, vydal se cestou vědomé skromnosti, efektivního minimalismu a větší šetrnosti vůči přírodě. O něco dřív, než to v Česku začalo být v módě. Obleky a bílé košile skončily v chariťáku, přes nohy jsem navlékl oversized tepláky... Nejsem typ na nějakou maringotku nebo tak něco, ale jeden dva roky vést slow living, v nějaké staré chalupě, na konci světa, proč ne. 

ŽE JSEM DALŠÍ "MNICH, KTERÝ PRODAL SVÉ FERRARI"?

Určitě vás to už napadlo a ani se moc nedivím. Ostatně, právě zde můžete čtení zanechat a odpálit mě jako dalšího otravného eskapistu, který není schopen odsedět si v kanceláři svých 8 až 12 hodin denně. Jako fantastu, co ujíždí na nějakém utopickém světě. Budu upřímný. Býval jsem velký realista, pragmatik. Měl jsem svůj kancl, slušné renomé, pracovní náplň byla z převážné části v mé režii, peníze už jsem moc neřešil. Ale co dál? Pořád to samé dokola, až do stáří? Ne ne, bez intermezza vedoucího k nějakému (sebe)poznání nebude možné pokračovat. Do kanclu se jde koneckonců vrátit vždycky. A emigrovat nechci.

Úplně random jsme si pořídili rozbitý bývalý statek na Vysočině. Místo bylo neuvěřitelně zaneřáděné snad úplně vším, co si pozemšťan dovede představit. Domnívám se, že i na mapách mimozemských uchvatitelů musel být tento toxický punkt označen výstražnou červenou, asi jako Černobyl. Holt, v případě životní změny, i taková je síla nadšení... Síla, co v člověku už asi přetrvá, protože to udělal, protože to dokázal, protože to žil, protože byl smělý a zažil cosi úplně jiného, získal monumentální zkušenost. Ostatně, všichni jsme jako malí měli sen stát se popelářem nebo kosmonautem. Tohle je tak něco mezi.

NIC NENABÍZÍM, JEN POPIS MÉ VLASTNÍ ZKUŠENOSTI,

jež může být pro mnohé z vás inspirativní. A nebo antiinspirativní, což je ale koneckonců také dobře, protože vám může ušetřit miliony korun, ba co víc – mraky času a zbytečně nakoupeného vybavení, neoriginálních dekorací a... jiných blbin. Blbin, co mohou člověka nakonec rozptýlit natolik, že už pro samý nabubřelý majetek nevidí sám sebe a své, řekněme, poslání. Možná vám to zní jako nějaké další ezořečičky, ale jestli se začtete do seriálu, třeba vás nejednou trkne, že se snažím být spíše biopsychosociospirituálním praktikem, který se nespokojí s málem, ale zároveň už moc nestojí o archetypální "hodně". 

Mojí vizí není pracovat méně, ale naopak více a chytřeji. A lépe zvažovat, do čeho a do koho investovat svůj čas a potenciál. Snad i vám předá Perma-kulturista něco prospěšného. Užijte si čtení. Právě jste totiž došli k obsahově nejrozsáhlejšímu blogu v České republice, tedy co se vyprávění jednoho konkrétního příběhu týče. Recepty u mne vážně nenajdete a explicitní návody jen občas (avšak zlepšuji se). A samotná permakultura? Začtete se a uvidíte! Perma-kulturista je odlehčené dílko plné optimismu, spontánní, prosté korektury. 

Některé fotografie jsou těžké archivovky, které jsem nacvakal v mrazu a s rukama roztřesenýma obavami, co jsme to vlastně koupili za bordel. Když mi "statek" doslova padal na hlavu a má frustrace kulminovala, sepsal jsem během tří dnů a s minimem spánku ještě nepublikovatelnou publikaci společensky prospěšného hejtu, nazvanou jednoduše Kniha Hejtu, která však v 11/23 v online podobě skončila, neboť by se měla přerodit v knihu tištěnou. Kdo by chtěl vidět více mých fotek i mimo projekt rekonstrukce "statku" na dálku, může se zatím podívat třeba sem. 

A VYPRÁVĚNÍ STÁLE POKRAČUJE!

Už mohl být všemu konec. "Statek" visel pár měsíců na nabídce realit. Už se jevil být jako nepotřebný, ve vší jeho velikosti, nebo právě pro ni. Nechat si jen tisícovku metrů čtverečních u lesa na nějaký menší domeček, využívaný v polovině času. Namastit si kapsu a svůj osud na delší dobu spojit jen a pouze s Prahou nebo ještě většími městy, kde bychom si nadále mastili kapsu. Jenomže, tenhle vývoj by mohl zavánět vážně těžkou nudou a stagnací.

Ukázalo se, že stará láska nerezaví, a proto jsme sale odpískali a rozhodli si všechno bez výjimky ponechat. Další etapa investiční sebevraždy tak může začít. Ale já se celkem těším, protože "statek" mi znovu bude posilovnou, zdrojem inspirací, ale i místem, kde si mohu v klídečku a bezpečí založit táborák s třímetrovými plameny. Nebo protáhnout teleskop střešním oknem a sledovat dokonale vykreslené hvězdné nebe. Klidně celou noc, protože kam taky spěchat, na Vysočině, že? 

Samozřejmě, součástí hry budou i desetitisíce najezděných kilometrů mezi Prahou a Vysočinou. Zasněžená nebo rozbombardovaná dálnice D1 bude zas a znovu zkušeností, díky které si pak jeden o to víc váží stavu, kdy konečně spočine doma. Paradoxní je, že snad ještě více než dům nebo obrovská zahrada mě zpátky na Vysočinu táhne stodola. Ta stará, opelichaná budova, s níž už nejednou byly plány na totální rekonstrukci. Ale pokaždé jim tvrdošíjně vzdorovala, protože součet kamene, staré cihly a přiznaných trámů širokých půl metru má prostě nevýslovné kouzlo. Bydlet bych v tom nechtěl, spíš mě baví mít podobnou stavbu jako takový soukromý kostel. Nepsal jsem náhodou něco podobného na začátku "permakultura příběhu"? Že ano? Tak vida, stará láska prostě nerezaví...   

ALE CO TY SVALY, KDE JSOU?

Říkáte si možná, co tedy to posilování, když už mám být ten jakože kulturista? Pár lidí mi říkalo, že mělo hodně dlouho dojem, že je můj web zaměřený jen na kulturistiku. A ono skoro nic, že ano? Tak předně – nejsem kulturista. Jo aha, jak to? Rozhodně nejsem nadšenec do posiloven, mám vždy jen velice krátké období, kdy do fitka chodím, jenomže po měsíci dvou toho s velkou slávou zase nechám. Jednoduše se necítím být dostatečně motivovaný, abych podobná místa navštěvoval. Stejný přístup jsem měl nakonec i k bojovým uměním, jímž jsem se nějaký čas věnoval. Neřadím se ani mezi přímočaré zvedače těžkých vah, necvičím za hranici urputné fyzické bolesti, poněvadž vím, co by mě za ní čekalo – masivní nárůst svalové hmoty. A to právě úplně nechci. Vždycky, když jsem usiloval o nějakou výrazně viditelnou formu, chtěl jsem mít takové to klukovské "vymakané" tělo. Neohrabanost je mojí noční můrou, nesnáším ji.

Mezi mé tajné zbraně už více než 20 let patří úplně obyčejné činky, podlaha, židle a švihadlo. Jo, většinu času na cvičení jsem procvičil doma a sám, při sledování filmu nebo poslechu hudby. Z výše uvedeného vyplývá, že jsem se nikdy nezahazoval s nějakými látkami, co by mi zázračně pomohly po cvičení nebo během něj. Omezuji se na rostlinný proteinový nápoj v prášku z DM drogerie. Prostě jakási přesnídávka pro kluky, co pravidelně cvičí. Jo, a jsem masožravec, zřejmě nevyléčitelný, neboť jsem vyzkoušel na dva měsíce veganství – a vím. Hlava by snad i pokračovala, ale tělo řeklo NE! Nicméně rostlinné proteiny mne jakožto poddisciplína jídelníčku nepřestávají přitahovat a budu se tím více zabývat. 

Jelikož má můj projekt charakter spojených nádob, musím vyseknout poklonu manuální práci na "statku", která mě dokáže vyformovat i posílit jako žádná jiná aktivita. Sám jsem byl často nucen přemísťovat 300kilogramová břemena, někdy i na sněhu, a byť dodnes nevím jak, vždy se přestěhování nějak povedlo a jako bonus jsem si do Prahy odvážel sílu jako býk a figuru jako mediorní hand balancer. V Praze mému tělu však začal chybět komplexní pohyb, a tak jsem začal nesměle obcházet venkovní gymy a říkal si, co bych na nich asi měl předvádět. Nakonec jsem se nějak adaptoval a čas od času si do venkovní posilovny doběhnu. Raději v zimě, než v létě. Mým krédem je: čím více cvičím, tím naléhavěji si tělo o další pohyb řekne samo. Bez velkého přemlouvání.

Jsem biomil. Ohledně jídelníčku jsem na sebe docela pes. Už nemohu doslova sež…, co se mi zachce, jako jsem to dělal ve dvaceti, pětadvaceti, třiceti, třiatřiceti… Od roku 2021 jsem na bezlepku, nejím nic s živočišným mlékem, vyhýbám se vepřovému masu a rafinový cukr spolknu jen ve svých nejslabších chvilkách. Když mám lepší dny, baštím nejpozději v pět odpoledne. Když na mě jdou nějaké depky, zkouším až do večera, co bych okusil. Ale už tolik "neprasím" jako v minulosti a předmětem mého večerního zájmu je jen stravitelnější ovoce nebo nějaké ovocné rolky. Řeknu vám, že je celkem fuška být fit.

Tak jako tak, na tomhle webu nebude nic takové, jak se zdá být na první pohled. Jestli se vám moje tvorba líbí, napište mi vzkaz. Pokud ji vyloženě milujete, pak mi můžete poslat i nějaký příspěvek. Beru to jako další velký signál, že má cesta je pro vás zajímavá a že má smysl o ní pravidelně psát. Díky a mějte se perma!

I    |    Am    |    A-social