Tvrdá Praha, 8: Tak ať si to zkusí!

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Větrání smradů přímo do plic.

Kdo mě zná, tak ví, že mám rád opravdu silná auta. Ne auta zbytečně velká a nabubřelá, ale silná. Mám rád auta, která si zhltnou táhlý kopec, aniž bych musel byť sebeméně sešlápnout plyn. Mám rád auta, která předjedou klidně pět aut naráz. S přehledem, bezpečně a s pocitem stabilních limitů. A ještě i jaksepatří pohodlně. Nebudu rozebírat fakta o spotřebě, kdy je dávno známo, že velkému motoru netřeba šlapat za jízdy na krk, takže si jen tak brumlá a ve finále usrkne o dost méně než přiuhoněná, uřvaná jednašestka, která se poddá i zátěži tašky s nákupem. Mám rád auta na dlouhé vzdálenosti, kdy i 1000 kilometrů neznamená únavu ani bolest. Rád cestuji v autě.

JENOMŽE VE 2019 JSEM S TÍMHLE CHTĚL SEKNOUT.

Měl jsem jiné hodnoty, potřeboval jsem celkový detox (pozn.: v drogách ani chlastu jsem nikdy nefrčel) a přísahám před celým světem, že nechybělo moc a po všech čupr kárách bych si sháněl nějakou starou etimolisovanou Škodu Felicii jako jediné auto. Napůl jako pozérství, napůl jako ekologické řešení – nechat starou a poměrně úspornou věc ještě při životě a mít super pocit z upcyklace. Taky jsem si chtěl začít opravovat techniku sám, čili jsem potřeboval něco naprosto přehledného, kde se dá opravovat rukama i očima. Takové to, že zakopnete, do motoru vám random upadne kladivo a ejhle, motor už zase fachčí. Nu, ale k podobnému směřování nakonec nikdy nedošlo. Co nám ale naštěstí došlo, bylo, že s takovým přístupem bychom jen nahodili image excentrických venkovských Vendů, vůbec nikdo by si nás za to nevážil a na silnicích bychom byli akorát za štvanou zvěř. Což pro mě jakožto pro bývalého testovacího jezdce a petrol heada nebyla zrovna zenová vyhlídka.

STOP. PRŮŠVIH SE NESTAL. DALŠÍ MILNÍK.

Ono stěhování do centra Prahy. Na auto už jsem skoro rezignoval. Číhá nám v garážích a čeká na nějaký trip do Německa nebo do jugošky nebo kamkoliv. Zatím stále vyčkává… Seznal jsem, že jezdit s ním po městě a přes město nemá smysl, krom dnů a hodin dopravního útlumu, kterých ale stále ubývá, obzvláště teď v létě. Sice je v autíčku komfort, pohodička, bezva audio a voňavo, pokud necháte okénka zatažená, ale už mi začalo hrabat z neustálého zastavování a rozjezdů. Je absurdní a úchylné "jezdit" třísetkoňovým autem a – patnáct minut v kuse vídat stále toho stejného chodce...

NEVIDITELNÁ SKLÁDKA HNED PŘED NOSEM.

Když se začalo harašit elektroauty, myslel jsem si o tom své. Sice se smrad odsune z měst, ale pro změnu někam jinam, elektrárny jsou zastaralý hegeš, pak hegeš výroba baterií, beztak budou auta pořád hlučná a zbytečně rozměrná bla bla. A ačkoliv mi tento plán přijde jako implantace vlasových štěpů člověku se zhoubným nádorem na mozku, čistě sobecky bych si kolem sebe přál vídat jezdit maximum elektrovozidel, co to jen dá. Snažím se co možná nejvíce jezdit po městě v MHD a chodit pěšky. Sem tam koloběžka a kolo, elektro i nohosíla. A během vyčkávání na perónu nebo chodníku, prostě kdekoliv u silnice mi začala docházet jedna smutná věc. Auta už sice nevypouští do vzduchu viditelné shity, přesto shity vypouští a čím dál tím častěji je mi z toho zle i fyzicky. Došlo u mě k přesvědčení, že si většina z nás odkládá do ovzduší odpad a důvod tohoto počínání je až na výjimky typu sanitek, policie a hasičů prostě šíleně chabý.

Až se opět ozvou militantní hlasy volající k omezení vjezdu automobilů – zejména těch masivních – do měst, k povinné naplněnosti vozidel čtyřmi osobami apod., vůbec poprvé je podpořím. Stejně tak podpořím cokoliv, co povede k desardinkizaci MHD a dostavbě městských okruhů, záchytných parkovišť, k výuce o udržitelnosti a dobrovolné skromnosti... V čem už ale nepojedu, je otravování chodců výfukovými plyny. Oni jsou ti lepší, ne já – ten v autě. A jako jo, výjezdy z města a cesty po okreskách a dálnicích budu absolvovat, ale popojížděčky ve městě už fakt ne. Kdyby se každý z nás postavil alespoň jednou někam na nástupiště tramvaje a nasál si výfukové odpady v plném smradu, možná by poznal, že je něco špatně a zbytečně by se už "Národní strategie otravy obyvatelstva 2030" nezúčastňoval.

Takže se vracíme ke kvintesenciální otázce blogu, ekologii a dobrovolné skromnosti? Uvidíme…