Restart, 4: Proč jsem to napsal?

Někdo chytřejší by napsal: Proč jsem si pro knihu zvolil právě toto téma?

Dobrá otázka, ačkoliv taková jaksi předvídatelná. Proč tedy?! Protože ve mně vzklíčilo nutkání psát právě o něčem takovém. Udeřit hřebíček ha hlavičku a bouchat jednoduše, přímočaře. A vlastně i trochu originálně, protože každý pisatel se více či méně snaží o nějakou výjimečnost. Pravděpodobně bych nevěřil žádnému z nich, kdož by mi tvrdil něco o opaku. Psaní a čtení by měla být ovšem také zábava, a proto i já jsem se rozhodl zkusit být vtipný. Když už pak po sobě budu muset Manuál pro kont(r)akt s rodiči číst, chci se u toho i bavit. 

Ale kde jsem vzal ten obsah, to gró? Poslouchal jsem. Problémy s rodiči, komplikované vztahy s rodiči, pošramocené vztahy v rodině obecně. Mí přátelé a známí ve věku 30+ se až příliš často nechávali slyšet, jak nelehké je pro ně vycházet se svými rodiči a za časté i s prarodiči. Objevoval se tam vždy i jistý průsečík. Rodiče až příliš intervenovali, a žil-li třicátník někde v  jejich blízkosti, tím více jej drobnohledně sledovali, posuzovali a snažili se ovlivňovat jeho život. Jako by oněm ratolestem bylo stále bratru 12 let... A tohle prostě třicátníka naštve. Jde zkrátka o takový ten starosvětský model jako v plně nabušeném vícegeneračním domku na okraji maloměsta. A to, uznejte sami, je v současnosti už tak nanejvýše absurdní. Já měl o trochu více štěstí a v rodině se setkával víceméně s přijetím. Avšak i má maličkost má své dlouholeté WTF momenty se svými prarodiči a dvěma svými strýci. Právě tyto osoby žily ponořeny do svých mentorských přesvědčení a norem jako by z minulého režimu, a proto ve mně hořekování mých kamarádů tak moc rezonovalo. Kniha Manuál pro kont(r)akt s rodiči prostě musela na svět, neboť jak cituji hned v úvodu, když máte co říct, je mlčení zločin. A návod pro léčbu problémů v rodině je setsakramentsky silný důvod k tomu rozvázat si jazyk.  

Jako kulisa mi posloužil zejména socialismus a jeho pár vzorců, které v osobách, o nichž Manuál pro kont(r)akt s rodiči pojednává, probobtnaly až do dnešních dní. Nejedná se jen o nějakou slepou obžalobu režimu, nebýt socialismu, mohl zrovna tady u nás patrně vládnout zcela jiný režim, nejspíš ještě mnohem horší. A nebo kdo vlastně vůbec ví, co by bylo kdyby. Podstatné je, že porovnávání, posuzování a sledování ostatních není žádoucí v žádné civilizované společnosti. Pokud je za voayerství někdo placený, je to jeho boj, rodina by ale měla být liberální, podporující a koherentní. Nesledovat, neposuzovat, neodsuzovat, nedávat nevyžádané rady.  

Proč to ale u mnohých rodin nefunguje? 

Protože starého psa novým kouskům nenaučíš. Tím spíše, když jde o smečku.

A tak je kniha analogií psů protkána neoddělitelným způsobem. Ba dokonce nerozborným, soudruzi!

Nejvýznamnější je ale onen jednoduchý návod, který kniha Manuál pro kont(r)akt s rodiči přináší. Pochopitelně jsem ve své tvořivé podstatě nabádal své kamarády, kteří se nacházeli v jakési studené válce se svými rodiči či prarodiči, aby přehodnotili dosavadní postup a dělali věci trochu jinak. Pokud člověk dělá stále věci stejně a podivuje se, že se nic nemění, je zkrátka zapotřebí dělat věci jinak. A právě tohle by na stránkách knížky Manuál pro kont(r)akt s rodiči mělo být a je.  Jak se pracuje s mikrosvětem, kde upřímné vyříkávání si věcí nezafunguje? Jak si poradit s lidmi, kteří mají vždy "pravdu"? Zkuste na ně použít manuál, o kterém nemají ani páru. To bude gól!

A co vy? Bojíte se starých psů, nebo je umíte přimět vrtět ocáskem a v klidu si vše vyhodnotit?