5. Novostavba (jako) za komančů

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: A jak vlastně náš vysněný dům vypadal?

Omluvte sníženou kvalitu fotografie, jde o brutální archivovku. A jdeme na to. Náš vysněný dům je poměrně velký. Se vším všady je podlahová plocha někde kolem 280 metrů čtverečních. Čelo domu má čtyři velká okna a jedná se o takové to klasické otočené "T", jehož základy byly položeny koncem 50. let minulého století. Fasádu tvoří dosti zachovalý břízolit. Dům je asi 13 metrů dlouhý a asi osm a půl metru široký. Na severní straně ho ještě rozvětšuje přistavená zděná veranda, která má při pohledu z PP na střechovou část dnes asi 30 metrů čtverečních. 1. patro domu je zvýšené a abychom se doň dostali, musíme vyskákat po asi dvanácti schodech. To se s nám líbí, protože máme nadhled, pocit bezpečí a dobrý přehled. Dům je mocně podsklepen, plocha sklepních prostor je asi 60 metrů a dole se nemusí krčit ani jedinec měřící 190 centimetrů. Celkem luxus. Dům má velkou půdu s arkýřem, který je i čelem pro 20metrovou místnost. Půda nám od začátku nedala spát, představovali jsme si krásný půdní byt, i když jsme v našich romantických představách nejvíce stáli o obyčejnou uklizenou půdu s podlahou.

BYLA TO TEDY ODPORNĚ VLHKÁ RUINA?

No to si piště, že byla. Ale jinak, než bývá u starých domů zvykem. Dům byl strašlivě zanedbaný. Okapy napadrť. Střecha byla pórovatá a celkem děravá. Pár trámů krovu uhnilo. Přímo od základů vyrůstaly mohutné stromy a dřely se o omítku. Sedimentační vrstva okolo domu zvedla terén o nějakých 20 cm a dům se doslova zapustil do země. Utopil se. V základu byly ale základy dobré. V ideálním případě se dům může tyčit nad terén do značné výšky, samotné základy jsou z opracované žuly a nenatahují vlhkost. A co mně vyčarovalo opravdu hodně široký úsměv ve tváři - základy domu mají po celém obvodu příčnou izolaci nějakou zachovalou dvojitou ipou, nebo co se to tam tehdy dávalo za věc. Vlhkost prostě nešla do zdí, zdi nešli do háje. Dům, jak to tak u barabizen bývá, zachránila stará okna a jejich místy i centimetrové, neúmyslné ventilační štěrbiny.

BYLO NÁM ALE BOHUŽEL JASNÉ, ŽE SI CESTU DOVNITŘ NEHLEDAL JEN VZDUCH...

Dům vyžadoval moře péče, ve srovnání s ostatními etalony z inzerce byl však něčím, co by se dalo nazvat jako jakási retro novostavba. Zní to jak oxymóron, ale byla to pravda. Na tak malých vesnicích a v takové nabídce se podobné domy příliš často neobjevují. Byli jsme hrdí na to, co jsme sehnali. Barák byl z převážné části postaven z tvárnic se vzduchovou bublinou. Všiml jsem si toho ve sklepě, kde se někdo pokoušel prorazit ventilační průduch a pak ještě na pár místech. Sehnat něco podobného na konci světa mi přišlo jako z říše snů. Nadouval jsem se pýchou - 45centimetrová zeď z něčeho takového je sama o sobě dobrou ochranou před chladem. Anebo ne?

Náš vysněný dům stojí několik metrů od silnice, po které neměl nikdo jezdit. Což není tak úplně pravda. Dům je vlastně takovou zdí, oddělující celkem hlučnou samotu od samoty absolutní. To má svá pozitiva - přes dům není skoro vůbec vidět na dvorek. I negativa - lidi z ulice nám vejrají do oken. A to je obrovský a nechutný problém, protože jich tam ročně projde asi tak deset. A těch patnáct aut denně je naprostá šílenost. Hrome! Tohle, kdybych věděl dřív, tak bych byl býval něco. Kdybych přijal nabízenou vyšší pozici v práci, měl bych moc silnici převést jinam nebo ji nechat posít zpomalovacími prahy. Na každém metru jeden a přes naším domem by se jezdilo jen po zpomalovacích prazích. Vnímáte tu mírnou ironii, že jo?

VŠUDE JE NĚCO - MANTRA KLIDNÝCH, NEBO LINÝCH LIDÍ?

Zpátky k oknům. Nejvíce mi učarovalo cirka 140 cm široké okno na půdě, na východní straně domu. Jsou odtamtud průhledy do asi 50kilometrové vzdálenosti. Kopce, lesy, pole, louky. Moc pěkné. V zimě dokonale nerušený výhled. Při všech těch ranních mlhách kolem lesů má člověk chuť uvařit si horkou čokoládu, zalézt si k počítači a psát o všech poklidných krásách bytí. Ve městě a v kanclu zejména jsem raději čumákoval do zdi. Pohled ven mě stresoval. Nemám běhat po předvánočních nákupech? Nemám jít někam na kafe? Nemám změnit kariéru? Nemám změnit barvu čalounění uvnitř svého vozu? Ale tady, tady bylo vše, jak má být.

BYL JSEM PŘESNĚ TAM, KDE BÝT MÁM.

Dominantou interiéru bylo schodiště s mezipatrem. Dost široké, aby si na něm nepřekáželi čtyři lidi. Dost pevné, aby uneslo šest lidí i se stavebním nákladem. Anebo třeba vodního buvola. Dost odolné, aby se ubránilo výpadům červotoče, v domě stále úřadujícího. Dost elegantní, aby v nás neustále jitřilo myšlenky na půdní byt. Ale my ho fakt nechtěli. My chtěli čistou půdu, protože nic takového v Praze už skoro nikdo nemá.

Kdyby byl dům vyklizený a kdybychom měli od začátku v plánu rekonstruovat, představoval by ideální základ pro čarovnou proměnu. Ale dům v tom nebyl sám. Byl jen jedním ze čtyř zděných objektů a naprostým ničím proti jedné miliardě dřevěných budov a autovraků na pozemku. Byl naším druhým největším objektem. Největší byla stodola, která by ho pozřela a uložila ve svém bříšku, kterým myslím titánský sklep s klenbovým stropem.

Stodola byla od začátku jakousi katedrálou buranství. Zamilovali jsme si ji. Takové Notre Nedáme. Její vyklízení bude trvat celá staletí, ale ta výška do hřebene a ta délka - náš vlastní kus nebe. Nechápu, jak se mohla podobná věc ubránit před církevními restitucemi. Svatí bratři asi nejsou právě fandové do autovraků. Byli jsme se v hruď, že máme budovu, která kdyby se postavila na výšku, strčí do kapsy i věžák, v kterém máme byt. Stodola je i ukázkovým příkladem masivního a dokonalého přehrazení dvorku od temných zadních zahrad plných lišek a srnců a všeho toho, o čem jsme ještě ani netušili.

A čím uhranula vaše "ojetá" nemovitost vás? Jaká překvapení na vás čekala? Nebo se vše ex-post odehrálo spíše v neutrální rovině? To bych vám přál nejvíce.