Add-on 7: O-tužkou proti schlíplosti

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Ze zápisníku otužilce.

V polovině prosince roku 2022 jsem začal s otužováním. Konečně. Jednak proto, že to byl jediný nesplněný úkol z mého "individuálního akčního plánu" pro tento rok. A druhak kvůli tomu, že jsem se po sérii podlehnutí dětským bacilům a po operaci břicha cítil fyzicky tak mizerně jako asi nikdy v minulosti. Připadal jsem si jako troska. Nemohl jsem cvičit, nemohl jsem fyzicky pracovat. Z nějakých nejhorších depek jsem se naštěstí dokázal vypsat. S fyzičkou mi nakonec trochu pomohlo počasí. "Bezprecedentní" sněhová pokrývka příslovečný mráz, až praští. No, co si víc přát. Od mého prvního vyválení se v mrazivém sněhu jsem už stihnul další jedno válendo a hlavně několik dlouhých procházek po zahradě skoro v negližé. Zjistil jsem velice rychle několik zásadních věcí. A jelikož jde během otužování skoro o kejhák,hlava a tělo opravdu a naprosto přirozeně dovedou spolupracovat a jednat dost chytře. Proces učení jede samospádem. Musí. Já jen zapisuji.

I OTUŽOVÁNÍ MÁ SVÁ PRAVIDLA.

Přetavit mráz v pocit horkosti. Jde to. Tuhle schopnost jsem si párkrát osvojil už v minulosti, kdy jsem se promáčený a promrzlý trmácel k domovu na motorce klidně i 200 kilometrů. Bohužel jsem nebyl typ člověka, co by se zastavil někde na motelu, dal si mokré věci na radiátor a přechrněl až do lepšího počasí. Asi jsem si na podobné páprdovské věci přišel až moc mladý. A nějak jsem se i bál zpohodlnění. To jsem mohl rovnou jet autem, že? Nebo vlakem.

Teď jsem ale v situaci, kdy si vylezu do minus dvanácti jen tak ve spoďárech a kroksech. Nejtěžší je samozřejmě překonat strach z neznáma, z nepohodlí, z prochladnutí. Ještě, než chytím za kliku, zvnitřním si, že mě venku čeká opravdu velké dobrodružství. Že budu dělat něco naprosto jedinečného. Že je to sezonní záležitost. Že něco takového právě v ten moment na celé planetě dělá asi jen hrstka ledních medvědů a půltucet sibiřských mužíků. Že mě má ne úplně dlouhá cesta ven určitě něco dá, že mě posílí. A když mi dá jen další nachlazení, alespoň bude "z boje" a ne slíznuté od chrchlajících miminek někde v supermarketu. Že si pak budu o to víc vážit tepla a pohodlí domova. Že se zákonitě stanu otužilejším a budu se méně obtěžovat se zdlouhavým zimním oblékáním. Že budu méně trpět nedokonalostmi své dokonalé zimní bundy. Že přežiju nějaký blackout, aniž bych musel týden bydlet v nastartovaném autě. Že splním něco, co už jsem dlouho splnit chtěl, jen mě stresovalo to - pravděpodobně šílené - nepohodlí.

IDEÁLNĚ I BEZ TĚCH TRENEK.

Je lepší pohybovat se venku jen v trenkách, než v trenkách a triku. Tělo vystavené mrazu vnímá i jemné nuance a kvůli tričku si pak žádá mít alespoň nějaký textil taky na nohách, taky na rukách... A to je špatně. Když na mráz, tak s holou kůži. Ve finále se tričko během momentu ochladí a studí, stejně tak při pohybu, kdy plandá a vhání k tělu mrazivý vzduch. Je úplně zbytečné. Nepomůže, a jen rozptyluje pozornost, soulad s mrazem.Tělo si dovede určit tempo a pozici vůči mrazu, jen nesmí být oklamáváno nějakým hadrem navíc. Něco jiného je kombinace trenek a zimní bundy, v tom se dá být venku i několik hodin, při fyzické práci je oběh teplé krve zaručen. A je to celkem funny napohled.

Takže, když se tužit, tak venku jedině ve spoďárech nebo úplně donaha. A stejně je to s leháním do sněhu. Rozhodně lepší jít úplně na Adama, protože pocit vlhnoucích trenek vpíjících do sebe třeskutou vlhkost sněhu, je peklo. A jaké vlastně je vylehávání ve sněhu v nějakých minus dvanácti? První vteřiny teploučké, pak vlhké, pak to studí a pak už je to jen o tom vydržet. Popravdě bych asi raději skákal někam do metrové závěje a do sněhu se celý zahrabal, než se tak jen válet v nějakých 20 centimetrech. A válet sudy nemohu, když jsem po té operaci. Praví otužilci jsou ve vodě taky až po krk, málokdo se brouzdá po kotníky nebo jde jen po pas. Nošení trenek a vnoření se do sněhu jen tak napůl je taky důvod, proč se vrstvě sněhu nakonec nedovedu zcela oddat,anaopak po pár vteřinách vystřelím z bílé peřiny nebo spíš deky jako smyslů zbavený. Teď ale malinko předbíhám a navážu na poslední věc - nespěchat. Spěch je zabiják radosti z otužování. Čím víc je mi zima, tím spíš musím zpomalit. Zastavit se, naladit se na přirozenost venkovních podmínek a pak se dát do chůze. Do hodně pomalé chůze.

Zpomalením jako by jedinec zvyšoval odolnost, jako by říkal sám sobě i přírodě, že se nebojí, že i bez dlouhé srsti a polštáře tuku je velice dobře schopen přežít skoro všechno. Koho zachvátí panika a začne pobíhat a toužitpo otomanu a telce, toho zachvátí i chlad. Kdo bude činnosti v mraze provádět na způsob získávání čehokoliv výprodejového, ten všeho rychle nechá, uteče domů a o podobné výzvy nadlouho ztratí zájem. Což je škoda, protože otužování dělá člověku dobře, skvěle. Takže pomalu, pomalu a pomalu. Pomalost vám (nebo alespoň mně to funguje) navodí pocity tepla přicházejícího i zvenčí, z mrazu, nadto se při zpomalení dostaví pocit až jakéhosi tělesného uspokojení z výjimečného prožitku, jakési rozkoše, byť je to slovo takové, no...

DVĚ VĚCI SE ALE NEVYPLÁCÍ POKOUŠET.

Ledový vítr nebo průvan je otravný a neodolám mu moc dlouho. A zpravidla si víc užívám "tichý, čistý" mráz, když je teplota hodně pod nulou. Novinářinás všechny vystrašili už dopředu, abychomven nevystrčili ani nos, a taky já jsem samozřejmě pln obav z něčeho (přirozeného), takže je otužovací pocit nebo iluze "já sám a planeta" naprosto ryzí až hmatatelný. Teploty lehce pod nulou mi zatím moc nesedly, většinou se venku právě i zvedá vítr a celkově to prostě není to pravé ořechové.

Dále si musím hlídat, abych to s otužováním nepřehnal. Ono trochu nepohodlné je to v mém případě zatím vždycky, logicky, ale překvapivě méně, než bych si myslel. Po třeba - v součtu - 20 minutách venku jen ve spoďárecha s ne úplně perfektní koncentrací mysli začíná tělo akumulovat škodlivý chlad. V ten moment je dobré si prostě vzít alespoň bundu nebo se jít domu obalit dekou a chodit v ní třeba hodinu. Takhle do těla vkradený chlad je nepříjemný a tělo s tím pak bojuje dlouho. Ideálně to asi rozcvičit, ale to teď jakožto rekonvalescent nemůžu prubnout.

Jaké signály dává tělo i hlava vám během otužování? Hodláte se tomuto hobby věnovat dlouhodobě, nebo je to jen taková občasná čelendž?