Add-on 6: Čínoha umírá poslední
Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Nesmrtelné "zvíře" z vesnice.
Zase budu chvilku v řadě psát o zvířátkách, jú, protože je to prostě hezké. Už jsem o ní zmínkově psal v epizodě 10. Je ošklivá, zakrslá, má nevyléčitelně nemocné oči. Je stará, je hluchá. Pokud zrovna není březí, je zoufale vyhublá. Je-li březí, působí jako luftbalón. Byla vychrtlá, i když jsme ji cpali prášky na odčervení. Je čímsi nechutná, ale i trochu roztomilá. Vypadá chorá, ale z místa vypruží snad do tří metrů a přeskočit z trámu na trám někde v desetimetrové výšce jí nečiní problémy. Navzdory jejímu postižení je výborným lovcem. Drapne myš, potkana, loví ptáky a ještěrky. To poslední vidím nerad. Navíc zbytky svých trofejí ponechává vždy tak, abychom je nepřehlédli. Zpravidla někde před garáží nebo hned u auta, asi bych o ně nezapomněl zakopnout pečlivě vypulírovanýma botkama.
JE NEBOJÁCNÁ.
Chrání si svá koťata, která stejně vždycky přežije. Ona má nějaké zázračné štěstí, poloslepá a hluchá chodí po silnici, jako by měla s řidiči aut nějakou úmluvu. Všude šplhá. Nebojí se výšek ani vratkých podkladů. Její koťata se jako všechna jiná koťata učí pozorováním a napodobováním. Všechna zemřela a málokteré se dožilo půl roku. Dokud ještě mláďata žila, bránila jeLejnoška jako lev. Jednou jsme měli "na chalupě" návštěvu se psem. Velkým jorkšírem. Jakože opravdu velkým, jako někdy ve středověku, dvanáctikilovým. "Naše" Čínoha má tak nanejvýš kilo a dvě deka. Pekelný chcípák je to.Přesto jorkšírovi doslova vyprášila kožich, a nebýt mé hbité nohy, byl by pokořen a usmrcen. A možná i zkonzumován. Lejnoškou, samozřejmě. I tak si z náhlé půtky odnesl krvácející šrám. Lejnoška se nebojí ani lišek a srn. A pravděpodobně ani kun ne a ani jezevců, protože všechny tyhle "věci" obývaly naši zadní zahradu, kde se Čínoha vyskytovala ve dne v noci. A nebojí se ani šestisetkilových koní. Pravděpodobně se někde u nich narodila, poněvadž když k nám přišla poprvé, zapáchala po koňských koblihách a blátě a svého odéru ji nezbavily ani vytrvalé letní přívalové deště.
JE NA NÍ COSI POSVÁTNÉHO.
Ač jsem při nastěhování na Vysočinu byl naprostý ateista, musel jsem velice rychle usoudit, že Lejnoška je čímsi výjimečná. Asi má dobrou karmu, protože i přes její drzost a neodbytnost nikomu z nás nikdy neublížila. Nesyčela na nás, nevrčela a své drápy vždy nechávala v nečinnosti. Umí odpouštět. Za to ji patří dík a několik stovek let života navíc. Máme se od ní co učit.Kolem Lejnošky krouží auta s řidiči, kteří kočky považují za potkany nebo za hmyz. Lejnoška strhává metrákové hromady dřeva, po kterých skáče. Několikrát jsem mrštil do prázdna nějakou cihlou nebo špalkem. Velkou silou. V místě dopadu byla nesčíslněkrát iČínoha, o níž jsem nevěděl. A vždycky se jí všechno vyhnulo. Lezla mi po štípacím špalku, kolem ní jsem metal velkou sekerou. Padala vedle ní rozštípaná polena. Jednou jsem byl svědkem něčeho neuvěřitelného. Přímo na ní padalo asi šestikilové rozštípnuté poleno. Přímo na její hřbet. Pak ale poleno udělalo jakýsi mysteriózní antigravitační přemet a kočku minulo, načež se usadilo těsně vedle ní. Kočka kolem polena ovinula ocas a spokojeně předla.
JE NESKUTEČNĚ OTRAVNÁ.
Celé dny nám prosedí před vchodovými dveřmi, kde drápy porcuje silikonové těsnění a dekorativní fólii plastových dveří. Pořád tam je. Okupuje celou naši stodolu a kůlny k demolici. Ve stodole má pozorovací stanoviště, odkud čekuje veškerý náš pohyb v místnostech domu, kam jen odtamtud dohlédne. A pak je zase hned za těmi dveřmi a porcuje. Musím se přiznat, že bych jinou kočku jejího kalibru - nechutnost a vlezlost - asi počastoval nevrlostí a donutil ji k emigraci. Jenomže jak se zbavit něčeho skoro až budhistického? No, to vám svědomí prostě nedovolí. Takže jsem ji musel strpět. Naštěstí ale není až tak moc loajální, na víkendy odchází somrovat pravděpodobně k lidem, co jezdí na venkov na chalupy. My zase paradoxně jezdíme na víkendy do Prahy. A pak se vracíme tou naší šoustkou, malou silničkou k domu... a ona zdálky merčí naše auto a vbíhá nám pod kola. Ani se už nesnažím zpomalit, protože ona stejně všechno přežije, i kontakt s kardanovou tyčí. Když ji ale mám pod autem, stejně se cítím krapet nesvůj. Obávám se zase nějakého antigravitačního kejkle, co nás v dvoutunovém autě vypálí do koruny blízké lípy. A ona za námi přileze do větví a bude nám porcovat těsnění dveří auta. Úděsná představa.
Nedávno se sklepním oknem vplížila do kotelny. Vyskočila na mě jako hororová příšerka. To už bylo venku nějakých minus 10 stupňů. Zuřivě se drala ven, v čem jsem jí rád vyhověl. Pak ale strčila nos do mrazu a začala vehementně couvat zpět. Teplo a vlídnost kotelny ji vábily. Nemohl jsem ji dostat ven. Dostala milosrdnou "permanentku" na pět minut v teple a pak jsem ji expres vystrkal ven. Soráč, brácho, kotelna je moje hájemství! Jednou, až tady nebudu, převezmeš to tady po mně. Top ale jen ekologicky anezapomínej pravidelně čistit komín.
A co vy? Co k vám chodí na chalupu? Je to taky tak odolné jako "naše" Čínoha?