Add-on 5: S depkou na sníh
Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Blíží se expirace předsevzetí.
Blíží se konec roku a jako snad úplně všichni (nebo nikdo?) začínám bilancovat. Asi v březnu jsem si udělal seznámek předsevzetí, který jsem si nazval individuálním akčním plánem. Neurčil jsem si úplně malé cíle a nevytyčil jsem jich právě málo. A co mě udivilo. Splnil jsem si vše. Až na jeden. Oproti předcházejícím letů, kdy jsem donekonečna něco odkládal, velký úspěch. Nebudu se ale ničím chlubit, ono i období, kdy se jen odkládá a nic moc se nedaří, je určitě k něčemu dobré. Minimálně k nastavení zrcadla, jak už teda dál ne a co fakt neopakovat.
A CO JSEM TEDA LETOS NEZVLÁDNUL?
Nezvládnutým bodem plánu bylo zahájení sebeotužování. Jako vím, že je to teď ukrutně v módě, rozjelo se to s těma covidama, kdy jsem všude slýchal Vim Hof, Vim, vim, haf haf... O tom já vim kulový, ale co ještě vim, že jsem byl asi do sedmnácti slušnej otužovač a že mi to vždycky dělalo dobře. Jeden se pak cítí tak nějak mladší a plný života. V sedmnácti jsem si po otužovačce přišel jako šestiletý, takže bych se teď mohl dostat zase někam do puberty, říkal jsem si. Jako asi bych nechtěl řešit uhry a rozpačitost u tabule, ale celkově ten tělesný pocit jako po restartu mě láká. Jenomže, pořád se mi nechtělo. I tak už si zimy užívám celkem dost, protože pořád někam jezdím, občas střídám bydlení, vybíhám často jen nalehko, pořád prší. Chtěl jsem s otužováním začít už v září, teď je druhá polovina prosince, a pořád nic. Chtěl jsem hopsat do rybníků a tůní potůčků, jenomže tohle všechno už je dva týdny pod ledem. A všude sněhová peřina.
A PRÁVĚ TA MĚ CELKEM LÁKÁ.
Abych si jen nesypal popel na hlavu - celý podzim mě drtily nějaké dětské bacily, protože jsem byl v nějakém napětí a taky se svědomitě plnil kravským a kozím mlékem. Když jsem se z tohoto mléčného hříchu vykoupil, věděl jsem, že už mi mráz a dospělácké viry neuškodí a můžu si venku běhat klidně i s čerstvě umytou hlavou. Opět se ukázalo, že jít z extrému do extrému mi celkem sedí. Za celý rok jsem na pořádné otužování ani nesáhl a do akce jsem se chystal při nějakých minus dvanácti stupních během nekonečných chumelenic. Taky jsem jen několik týdnů po jedné operaci, kdy se musím vyhýbat skoro jakékoliv námaze. Ale už jsem byl ze všeho nepohybu dost zoufalý a mé tělo zoufale volalo po nějakém restartu. Silném restartu, asi tak pětkrát silnějším než nějaká vitaminová bomba z fruitissima.
Jdu na to. Venku sněží, dávno už se setmělo a teplota je na té dvanáctce v minusu. Cvičně si dojdu hlubokým sněhem do stodoly pro dva lehké špalíky do krbáků. Nic těžkého od operace zatím neunesu, tak se šetřím. Je mi fakt dost příjemně a nechce se mi vracet domů. Nefouká vítr a všude je hrobové ticho. Jsem venku jen v trenkách. Pomalým krokem donesu osikové špalky k domu a uvědomuju si, že teď to přijde. Teď nebo nikdy. Jdu od domu zpět na zahradu a hledám si místo. Chumelí snad ještě víc. Sníh ozářený reflektory působí jako hřejivá peřinka. Jenomže je to těžký, odpoledne ještě vlhký sníh a venku je taková teplota, jaká právě je. Ne, nebude to to takové chmýříčko jako prašánek na horách. Dopouštím se taktické chyby - moc přemýšlím a hledám negativa, takže jinými slovy, opravdu moc přemýšlím. A taky jsem nastřízlivo. Nacházím si ne úplně sympatické místo u velké túje. Ani nevím proč, prostě instinkt. Jdu do podřepu. Ale znovu se hned zvedám do stoje. Nechci a nechci a nechci. Ale potřebuju to, protože jinak upadnu do nějaké depky nebo si budu připadat jako věčný lazar. Nebo obojí.
PAK SE ALE PROJEVÍ TO KLASICKÉ MOJE A NEPŘEDLOŽENOST UDĚLÁM.
Rychle ulehám zády do sněhu. První vteřiny jsou skvělé, zaplavuje mě překvapivé teplo. Snáší se na mě z nebe miliarda vloček, nasvícené oněmi reflektory působí až pohádkově, filmově. Po asi sedmi vteřinách mě začne mráz pálit a cítím nepohodlné mrazivé vlhko všeho sněhu, co v posledních dnech napadal na Vysočinu. Zdvihám se a nasměruju to k domu. Jdu ale pomalu, nechci být splašená hysterka, i když by mě to asi dost zahřálo na těle. Ale na srdci ne. Vcházím do domu jako hrdina. Po zádech se mi sesouvají sněhové "kry". Mohl bych si klidně říkat Kryštof. Špatný vtip. V domě je až nepřirozené teplo. Přijdu si skvěle. Jsem mladší, veselejší, aktivnější. To mi vystačí až do noci. Lépe se mi usíná. Další den to musím zkusit znovu. Ve sněhu vydržím déle a za okno si nabrnknu obecenstvo, abych měl větší kuráž. Jo, otužování funguje. A je super. Jen se k tomu dokopat...
Otužujete se? Voda v řece, sníh, vana, mrazák? Co vám to dává?