23. Dům máme a dumáme

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Zasáhla nás sněhová kalamita.

Občas si kladu otázku, co všechno by se muselo stát, abychom na Vysočině zůstali odříznutí od světa. Jaká obří krize by musela nastat - tsunami na Vltavě, soptící Milešovka, výprodej v Tescu, nálety sarančat, útoky kalunů? Ale realita v české kotlině asi nebývá až tak moc extrémní. Naše odstřižení od světa taky začalo úplně nevinně.

RÁNO JSEM VSTAL A BYL SNÍH.

A bylo to moc pěkné. Letos už poněkolikáté. Vrstvička nějakých 10 centimetrů. A ještě chumelilo. A protože jsem si nevzal brýle, nevšiml jsem si, jak moc. Za chvilku už bylo nasněženo asi 20 centimetrů. Těžký, mokrý sníh. Asi dost klouzzzzzavý. A měl jsem před sebou jednu dost důležitou cestu. Nejdřív jsme zamrzli doma a nechtělo se nám vyjet. Pak jsem si ale uvědomil, že držíme ve stáji schopnou čtyřkolku, která je celá lačná umačkávat sníh pod svými pneumatikami. A tak jsme se rozhodli vyjet. Jedeme obvyklou trasou. Klouže to jak blázen a vysoký sníh mezi koly nám bez přestání olizuje břicho auta. Rok jsem nejel na sněhu, jsem zatím velice obezřetný. Po dvou kilometrech máme utrum - přes silnici leží strom. DPDJM se nechává slyšet, že by jej odtáhla. No nevím, odvléct 400 kil, na to bych si já asi netroufnul. Nějakým zázrakem se otáčím mezi příkopem a srázem. Jedeme zpět. Auto drží.

Přijedeme k centrální křižovatce. Je to vlastně asi jediná křižovatka v okruhu 50 kilometrů, která má příjezdy z - v civilizaci obvyklých - obvyklých čtyř směrů. Asi minutu stojíme a dumáme, zdali jet, či nejet. Já si chci užít čtyřkolku na sněhu a něco se přiučit, ale vystrašená DPDJM vedle mě a mimino za mnou jsou spolehlivými stresory pro nějakou řidičskou experience. Nechávám na DPDJM, jestli má odvahu pokračovat.

ŘEKLA JO. JEDEME DÁL.

Prudký kopec jsme i z nulové rychlosti zvládli pohodově. Jedeme po další úzké silnici, kterou navíc v zimě nikdo neudržuje. Jedeme po ní ten den jako druzí. Před námi tam valil jen nějaký náklaďák, soudě dle rozchodu stop od pneumatik. Přibývá polámaných větví. Ale z auta zatím nevystupuju. Dojedeme ke křižovatce na "hlavní" silnici. Byl jsem přesvědčený, že velká silnice bude proplužená a vysypaná štěrkem. A ono nic. Opět asi minutu stojíme na křižovatce a dumáme, co dál. Nakonec našeho původního cíle naprosto odmítám dosáhnout a odbočuji vlevo, abych si vydobyl ještě nějaké ostruhy za jízdu na sněhu. Nebo spíš ve sněhu. Řidičské sebevědomí je na Vysočině zkrátka dobrý vklad do budoucna. DPDJM mě ale straší velkým svahem, který budeme muset sjet a který končí levotočivou zatáčkou a mostkem, zúženým napolovic a věčně namrzlým. Nakonec to šlo skoro samo. Cestu jen částečně zablokoval kamion, který se nedokázal vyškrábat dál do kopce. Ujeli jsme asi osm kilometrů a dojeli si pro zaslouženou odměnu do malého obchoďáčku, který dokonale snoubí dostatečnou nabídku s duchem starých venkovských krámků. I´m lovin it.

JEDEME ZPĚT A VŠUDE JE TO SAMÝ ZLOMENÝ STROM.

Těžký sníh a jeho rychlá přepadovka drtí stromy a keře ve velkém. Pak ještě míjíme úsek, kde to vypadá úplně jako na horách. Vše komplet bílé, zeleň se převlékla do svatebního, malinko mě deptá sněžná slepota. Krom jednoho lehkého smyku nás naše auto tlačí neochvějně směr domov. Cestu nám zatarasí překážka. Skoro spadlý strom. Bříza. Příliš vysoká, příliš tenká. Ohnutá už tak moc silně, že je otázkou chvilky, kdy půjde k zemi celá. Zariskuju, vystoupím z auta a zkouším olámat pár větví, kterými bych si vytvořil průjezd s jen pár škrábanci na laku. Bylo by skoro nemožné se otočit nebo vycouvat. Sice vypadám jako sněhulák, ale povedlo se. Podjíždím strom. Nepadá. Jen sníh. Cestou ještě potkáme nějakého pěkného huňatého psa, jak si peláší po prázdné silnici v sněhobílé krajině. Uvolní mi stopu a pak chvilku běží za autem, než se mu vzdálím. Psík se tvářil, jako by to celé dělal pro nějaký film. Přijíždíme domů. Pojezdová brána natáhne do svého mechanismu ohnuté větve tisu a zastavuje se. Otevřený vjezd není dostatečně široký, abych jím projel. DPDJM se snaží větve uvolnit. Brána se ještě posouvá asi o 20 centimetrů. Víc nic. Vjíždím na dvorek. Druhá brána už nereaguje vůbec.

ŽE BY ZKRAT?

Obejdu všechny jističe a nikde nevidím problém. Ach tak, jistě - on nejde proud. Takže nemůžeme naplno zatopit, nemůžeme si nic uvařit. A nemáme spojení se světem. Ba ne, teď přeháním. Máme data, máme nezávislá kamna. A zaplaťpánbůh za ně! Protože po prvotním šoku, že nebudeme mít teplé jídlo, teplo, světlo, internet, si situaci celkem užíváme a najednou si o to víc vážíme všeho, co právě funguje. A konečně si zase vaříme jídlo na kamnech, čímž se vracíme hezky zpět ke kořenům našeho zájmu o venkov. Nakonec jsme byli bez šťávy až do dalšího dne. Svíčky, čelovky - klasika. Venku spousta sněhu, tak máme aspoň světlo zvenku. Bude to chtít přikoupit generátor. I DPDJM už to vidí jako dobré řešení. Hurá. No, snad se ale nikdy taková situace neprotáhne na týdny nebo měsíce...

A co vy? Také vás to už někde podobně odřízlo?