10. Kundělí, kunterý… pavtek

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Jaká zvířátka jsme koupili spolu s domem?

Znáte to. Odstěhujete se na vesnici a zjistíte, že se nechcete stát chovateli. Úplně normální příběh, který si prožili asi úplně všichni. A pak vás v tom domku na vesnici přepadne divný pocit. Jak jaro sílí a hybernace spěje ke konci, pocítíte přítomnost přírodních sil, co byli na místě už dlouho před vámi. Jakýmsi způsobem se stáváte i chovateli. Nedobrovolně.

A vlastně je to roztomilé. Takoví mravenečkové se objevovali i u nás a známých v novostavbových bytech, které dlely někde třicet metrů nad zemí. Tak proč se pohoršovat nad jejich nekonečnými kolonami, které vyrazily ze všech rohů našeho domů a sbíhaly se v kuchyni, aby olizovaly zapomenutý ananas. To nic, přece. Všechno jídlo uklidit, rohy zasypat kypřícím práškem a zase bude dobře všem kromě jich.

Svůj estetický půvab se nám rozhodly předvést také berušky, neboli sluníčka sedmitečná. Co jsou ale v reálu pěkně netečná. A je-li jich více v jedné jakési hroudě, i pěkně nechutná. Staly se okupanty děravých špaletových oken, odkud podnikaly ospalé toulky pod polštáře a peřiny. Pořád jsme se řídili pravidlem "sluníčko, sluníčko, popojdi maličko" a naše malé milované vetřelce jsme v ubrousku vynášeli ven z domu.

TÍM ALE ŽÁROVKA ROZTOMILOSTI ZHASLA. A PŘILEZLA OSMINOHÁ TEMNOTA...

Dům i svět venku se ohřál a oni... oni byli prostě všude. Kontrastovali se stěnami místností jako nejodpornější čmouhy, jako nechutné a drzé tagy, které by se na omítce kdy mohly objevit. Nebáli se nás. Byli si až tak jisti svým právem obývat dům, že se ani neobtěžovali to skrývat. Jejich postoj v devadesáti stupních od podlahy manifestoval tradiční venkovskou mantru "ale my jsme tady byli dřív". Přepadla mě čirá nenávist. Jo, mluvím tady o pavoucích. Pokoutnících. Hnusné jméno hnusných živočichů. A kdyby jen hnusných. Oni byli jednoduše obrovští. Jejich prastrýc, jak jsem jej počastoval, byl zahajdovaný mezi okny verandy, a když vylezl, zatajil se mi dech.

TA VĚC MOHLA MÍT I DOBRÝCH 8 CENTIMETRŮ. NA KTERÝCH ALE NEBYLO DOBRÉHO VŮBEC NIC.

V době osudového setkání s prastrýcem už měla moje pantofle, telefon, srolované noviny nebo cokoliv, co bylo zrovna po ruce, na kontě už zhruba padesátku jeho příbuzných. Rozjel jsem nelítostnou arachnocidu s jasným cílem: vymýtit to všechno. Musel mě nenávidět. A já nenáviděl jeho. Mohl utéct. I já jsem mohl utéct. Skončilo to ale porážkou prastrýce a to byla předzvěst úpadku jeho klanu. Jestli bylo běžné objevit a během noci i pobít sedm exemplářů, postupně jejich rejdy slábly a za asi dva týdny jsme byli účastníky přímé úměry, že co noc, to jeden Džimy. Už jsme se jich tolik nebáli, tak jsme je pojmenovali Džimy. A vlastně možná i proto, abychom se jich tolik nebáli. Džimyové se vyskytovali na suchých místech a jejich tupé chování bylo už naprosto předvídatelné.

PAK SE ALE DO DOMU DRALO NĚCO HNUSNĚJŠÍHO A ŠLO TO ZA VLHKEM.

Když jsme si jakžtakž zvykli na pokoutníky, začalo se v koupelně zjevovat něco mnohem odpudivějšího. Věc tak hnusná, že jsem ji odmítal vyfotit a vyhledat na síti. Vyhledat pavouka na síti, jaká to ironie. Černo-červené tělo, velké oči, nevím kolik, a chlupy! Naštěstí se tenhle kekel většinou vyskytoval jen ve vaně a umyvadle, takže jsem je posílal trochu opařené horkou vodou zpět, odkud to (asi) vylezlo.

Tušil jsem při koupi domu nějaké ne úplně miminkovské pavouky dopředu. Ale nikde ani známka po pavoucích. A zima byla pro koupi domu milostivá, protože vypadal naprosto nezamořený čímkoliv kromě bordelu. Bylo mi ale s postupným odchodem zimy prostě pořád divné, že krom mravenců a berušek narvaných mezi okny není v našem domě doslova ani mouchy. Ale pak, někdy kolem 20. dubna, pár dní před mými 34. narozeninami, zaplavili náš dům. V takovém počtu a v takové velikosti jednotlivců, že jsem si to neuměl v Česku ani představit. Chudák DPDJM, dodnes si vyčítám, že jsem ji vtáhl do děje filmu (R)arachnofobie, jen po tuzemsku. Povedlo se nám však "stabilizovat situaci", jestli chápete úřednický žargon.

A NAJEDNOU ZAVLÁDL KLID.

Až se jednoho večera ozývaly prapodivné zvuky ze skladiště nových věcí, dovezených z Prahy. Šel jsem po špičkách do oné místnosti. Rozsvítil jsem. Asi pět minut jsem vydržel nehnutě. Myš! Malá, hnusná... vlastně docela hezká. Pokud nám všechno nepomočí a nepodělá, nepředstavuje velkou hrozbu. Pastička. V noci slyším "klap". Ráno je vše vyřešeno, vynešeno. Klid.

Asi o měsíc později jsme nemohli spát. Na půdě cosi bylo. Byly slyšet rychlé přesuny nějakého zvířete nebo zvířat mezi stropem a plochou staré půdní podlahy. Asi tři dny jsem to dokázal ignorovat. Ale pak to neskutečně nabralo na intenzitě a chvílemi jsem si myslel, že nad hlavami řádí parta podnapilých metrákových stěhováků. Vybaven obrovským dranžírákem jsem asi pětkrát vyběhl na půdu. Hrobové ticho. Až šesté vyběhnutí příneslo poznání, že náš nový návštěvník zdrhá po střeše kamsi pryč. Bylo mi to jasné - kuny. Opovážliví rychlí nindžové. Nechápal jsem, co tak opatrného živočicha přilákává na naši půdu, když je mu jasné, že tam opravdu žádný (k)lid nenajde.

PRAVIDELNĚ JSEM JE PÁR DNŮ ZAHÁNĚL NA STŘECHU.

A pak ty stěhovácké zvuky ustaly. Chytré kuny pochopily, kde pšenka nepokvete. Jednu noc jsem se odvalil přespat do místnosti na opačném konci domu. Už skoro spím, když vtom najednou zase ty rychlé přeběhy něčeho nade mnou. Protivný zvuk, co neustával. Běžím nahoru. Už jsem asi tušil... Ale nic nevidím. Jsem asi tři minuty mlčky. Nic neslyším. Jsem unavený. Ještě se ujišťuju, že se ona věc nemůže dostat do prostoru námi obývaného. Jdu si lehnout do ložnice, tedy co nejdál od místa hluku nad hlavou. Chvilkami jsem i zapochyboval o svých smyslech a obával se, jestli už jsem si na domě nevycvičil zvuk natolik, že mám prostě jen nějaké halucinace. DPDJM mě ale štípla a zpruzeně konstatovala, že to taky slyší.

Zkrátím to. Koupil jsem a umístil na půdu pět pastiček na myši. Každý den ale byly pastičky vycvaklé, bez nástrahy a pokaždé jsem je nacházel někde úplně jinde. Někdy jsem je nenacházel vůbec. Bylo to marné. Po asi čtyřech dnech jsem dostal jednu malou myš. A pomyslní stěhováci dále dělali škatulata s pastičkami. Přitvrdil jsem a v železářství nakoupil kovové pasti, které když bych udělal při nastražování chybu, přerazí mi prst a možná i rovnou tři. A pak to přicházelo... jedna velká myš, potkan, krysa cosi... druhá, třetí, desátá... tři najednou... Sem tam mi bylo až blivno, když jsem zvedal pastičkou s obětí a ta věc byla prostě zatraceně těžká. Tak jako úplně nepřiměřeně světu běžných hlodavců. Celkem toho svinstva bylo asi 32 kusů. Dnes bych se tím už nezabýval a rovnou nechal celý dům deratizovat. Tehdy jsem měl ale pocit, že je ve hře má mužská čest. A taky jsem byl ovlivněn populárně-naučnými knihami, kde si statkáři "všechno dělají sami".

PŘITÁHLO TO ZA VŮNÍ ŽRÁDLA A V PATÁCH TOMU BYL PREDÁTOR.

Když mě něco opravdu zajímá, pátrám a přemýšlím. Nakonec se ukázalo, že je mi těch hebkých chlupáčů docela líto. Pravděpodobně se nějak dokázaly vydrápat po fasádě a jejich smyslem života bylo několik velkých sudů narvaných jakýmsi obilím, k němuž se ale nemohli prokousat. Sudy byly plechové. I víka byla plechová. Štěstí nebohých hlodavců se ukrývalo v tomto plechovém krytu. I smrt těch "maličkých" měla v genech železo. Protipotkaní pasti mlátily naprosto spolehlivě.

Takové množství hlodavců samozřejmě nemohlo uniknout pozornosti všímavých kun, které podnikaly hlučné výpravy za čtyřnohou potravou. S trochou sebechvály však musím říct, že jsem jejich lovecké umění předčil a rozhodně jsem u toho nenadělal takový virvál. Lovil jsem za spánku a ráno si jen ospale přišel ke "sklizni". Globální šok byl ale drsný jako jízda na běžkách po asfaltovém chodníku - půda byla děravá jako řešeto a kromě vody, větru propouštěla i havěť. A nám opět do hry vstupují myšlenky na půdní byt. My ho ale opravdu nechtěli...

A pak k nám ještě přišla malá bílá, špinavá kočka, s věčnými ospalky od nemoci. Poloslepá, naprosto hluchá, zavánějící po koňských koblihách. Ve všech ohledech hegeš. Říkáme jí Lejnoška nebo Čínoha, jak se to zrovna hodí. Nejde se jí zbavit.

Kolikanohé překvapení si s vámi přišlo změřit síly po koupi zanedbaného domu? Vyřešili jste to sami, nebo jste ten všechen eklhaft ponechali profíkům?