4. Pšouky z louky

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Jak jsme se stali i vlastníky louky.

Velká zahrada, to je oč tu běží a co vám Praha dnes už nikdy nenabídne. Leda bych se nechal zaměstnat u Lesů hl. m. Prahy a domníval se, že husté hvozdy patří mně. Díky, fakt nechci. Původním 2500 metrům čtverečním jsme velice rychle pořídili bratříčka o velikosti 1600 metrů čtverečních. Rozmanitost a členitost zahrady byla tajemně magická, ale bylo nám jisté, že s našimi mocenskými nároky a rozmachem z ní brzy učiníme velkou, tak trochu obvyklou, placku. Až na to, že velkou placku. Až na to, že placku i tak trochu ve svahu. Až na to, že placku tak trochu zalesněnou.

PROČ JSME TOHO, SAKRIŠ, CHTĚLI AŽ TOLIK?

Usilovali jsme o zahradu velkou 5000 metrů čtverečních, protože přesně takovou nabízel kravínystán, kamenný domek, který byl kandidátem číslo dva na koupi. A já osobně jsem se nějak nemohl přenést přes to, že bych měl přijít o "své" již skoro dobyté území.

Teď zpětně si už moc nevybavuju, jak velké jsme měli či neměli pěstitelské ambice. Věděl jsem, že si mnoho lidí odejitivších (hlásí mi to chybu, co je tohle za slovo?) z měst pěstují původní odrůdy obilovin, brambory, zeleninu pěkně nadivoko v trávníku a třeba i pod stromy. A vše se obejde i bez zálivky.

Jediné, co si pamatuju je, že jsme chtěli mít ovocný sad. Ale představa, že budu zase něco sklízet, mi už na začátku na celou věc naháněla toxickou mlhu. Cožpak jsem si sklizní všeho možného neužil až běda už jako děcko? No, užil, a byla to úmorná nuda. Nasadím si ještě jednou plynovou masku a začnu sázet? A nabízela se i další otázka.

KDYŽ UŽ JSME SE PŘIŠLI NA VENKOV TAKHLE S-CHOVAT, NEMĚLI BYCHOM TŘEBA NĚCO CHOVAT?

Popravdě, napadlo nás to. A divíte se nám? Mám docela rád slepice a před pražským exodem jsem poukázal nemalou částku na účet neziskovky, která zachraňuje slípky z klecových chovů a hledá pro ně adopci. Až tak nadšený jsem byl. Takže cajk, slepice budou. A je mi jedno, že na nás noví sousedé prskají moudra o jestřábech a kunách a liškách, co jim neustále plení jejich slepičí velK.O.chovy. Anebo vlastně ne. Já vskutku o slepice moc nestál. Cítil jsem v tom najednou nějakou velkou nesvobodu. A taky jsem tam vzadu na zahradě hned první týden fakt až moc často potkával lišku. Tak fajn, tak nic, budeme bez slepic. S tím se asi naučím žít.

Co dalšího ve zvířecím repertoáru? Ovce moc nemusíme, lam a pštrosů se bojíme a cokoliv většího nás doslova terorizuje představou, že svůj život zasvětíme transformaci v lidskou mašinou na úklid a vyvážku zvířecích nevoňavých produktíků. No a co kozy? Kozy mám rád a DPDJM by se taky líbily. Nějak se u nás objevila i kniha o chovu koz, které jsem dal asi pět minut a zjistil jsem, že by mě všechno okolo chovu opruzovalo. Během prvních dnů nového života na venkově jsme v sousední vesnici navíc objevili kozí farmu, kde se nám líbilo a kde jsme si ládoval košíky, pet lahve a koneckonců i břicha nejrůznějšími dobrůtkami.

TAK FAJN, DÁ SE NAKONEC ŽÍT I BEZ TĚCH KOZ.

Ústředním bodem je oněch 1600 metrů čtverečních. Koupili jsme totiž, nechť zazní famfáry, louku. A v okamžiku, kdy nám bylo jasné, že o žádnou pastvinu fakt nestojíme, jsme začali podléhat jejímu kouzlu. A vlastně jsem si začal uvědomovat, že jsem kdesi v temných koutech hlavy - někdo chytřejší by uvedl, že pravděpodobně v podvědomí či nevědomí - nosil chutě na vlastní louku už od jaktěživa. Naše louka byla krásným živým místem, plným cvrčků (prostě hmyzu), bylinek a... také příslibu, že když ji nebudeme sekat, promění se za tři roky v nezvládnutelný les osik a bříz a chroští.

První týdny jsme si louku neskonale užívali. Chodili jsme s DPDJM polehávat na tlustou kostkovanou deku, kde jsme celé dny jen tak čilovali a plánovali budoucnost v oblastech, o kterých by nás nikdy v minulosti ani nenapadlo přemýšlet. Trochu jsme se za sebe i styděli, ale poprvé v životě jsme si mohli dovolit úplně o všem smýšlet out of box. Naše louka byla čarovným místem, obehnaným ze tří stran hustou vegetací, přes niž nebylo nic vidět ani slyšet. A ze čtvrté strany jen palouk, kde někdo chová koně a koblihy. Ploty už chyběly zcela nebo byly rozložené tu rzí, tu vegetací. Naskýtala se dechberoucí iluze naprosté svobody v divočině. Z louky byl mimoto ohromující výhled na les a zdvihající se vrcholky Vysočiny, ještě vyšší, než je kopec, na kterém byl postaven náš dům a kde jako krásný koberec pro svět kralovala naše louka.

MĚLI JSME Z TÉ LOUKY PROSTĚ RADOST K POPŠOUKÁNÍ.

A byli jsme asi jediní. Naše příbuzenstvo a přátelstvo obhlíželo naši novou chloubu s ustrašenýma očima. Anebo jednoduše nechápali, co na tom vidíme a raději se ptali, jestli už máme objednanou firmu na rekonstrukci domu. Nakonec se i v očích této skupiny usadila ustrašenost, to když zaslechli, že ani moc rekonstruovat nechceme, že chceme žít postaru a dát si roční dovolenou od všeho. Roční dovolená? Není to moc dlouhé? Korunu všemu jsme nasadili přikoupením dalších dvou pozemků. Jo! Zdolali jsme vysněnou pětitisícovku!

Ty první dny byly ukázkou žití ze dne na den, které už podle sociologů my na Západě víceméně neumíme. Musel jsem vypnout a vstřebávat jen nový svět. Všechny budoucí starosti a problémy mi byly zřejmé, ale nepouštěl jsem je k sobě. Vnímal jsem je jako funkci opožděné publikace na fejsbuku. Jednou to stejně přijde, ale ne teď a vše rozhodně ještě snese odkladu. Byl začátek dubna, tráva a keře rostou na Vysočině zatím ještě hodně pomalu. Zima s námi sice celkem tvrdě cloumá, ale pod nulu už teplota neklesá. A obloha je jako vymetená, slunce má žahavou sílu, nikde žádné čáry od letadel. Děravé okapy jsou pruda, ale když voda teče pod barák třeba už patnáct let v kuse, pár týdnů nebo měsíců navíc to taky nepodělá. Maňána. Z Prahy jsem si přivezl chřipku, ale je mi to jedno. Za den vyléčeno. Pohybem a nadšením. Vámos!

Máte i vy zahradu (louku, les), která vás ohromuje svým kouzlem? Ponecháte si to tak i do budoucna, nebo ji zglajchšaltujete ve jménu minimalizace údržby?