8. Rekonstrukce ve skanZENu

16.11.2022

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Jak se předělává takový starý dům?

Už jsem vám stihnul povědět, že s topením to byla jednoduše trapná katastrofa. A vlastně kdeco bylo na domě katastrofa. Co ale hrozilo instantně nás dostat pod drn, byla elektrika. A aby toho nebylo málo, DPDJM chtěla vařit a péct, protože jsme se věčně kochali nějakými foodblogy na country způsob. A asi nejen proto, abych ji nekřivdil - potřebovali jsme třeba i svítit. Foodblogy byly každopádně tak podmanivé, že jsem nakonec zatoužil vařit a péct i já. Začal jsem dokonce sledovat nějaké pořady pro ženy, kde se zabývaly zdobením domu dle ročních období a právě i vařením a pečením.

STÁVALA SE ZE MĚ HOSPODYŇKA?

S novými požadavky jsem se dostal pod tlak. Měl jsem v plánu nerekonstruovat, protože jsem si podobným peklem už jednou v životě prošel a bylo to fakt vyčerpávající. Teď jsem navíc stál před nemovitostí, která co do rozměru budov byla přinejmenším trojnásobná. Chtěl jsem jen vyklízet, čistit a postupně se věnovat sanacím nosných prvků budov. Ale až se mi bude chtít, až budu mít pocit, že bych měl fyzickou energii vyventilovat na něčem řemeslně-užitečném. Ale požadavky DPDJM byly zcela legitimní. Takže jsem začal shánět elektrikáře. Všichni měli plno a někteří se mnou komunikovali tak protivně, že jsem považoval za svou občanskou povinnost opětovat jim stejnou. Po několika dnech neúspěšného shánění "mistra" jsem si vzpomněl na týpka, co už pomáhal na zmiňované předchozí rekonstrukci. Týpek je milý a zábavný, ale ne právě dochvilný, takže jsem nějak tušil, že to nebude hned. Nějakým způsobem jsem se dovtípil, jaký materiál asi bude potřeba, takže jsem si to přes týpka ověřil a dal jsem s sním sraz někde v Praze, bychom si z auta do auta přeházeli materiál. Měl jsem ale v hlavě guláš.

PUSTIT SE DO TOHO, NEBO URYCHLENĚ POSTAVIT NĚCO NOVÉHO?

A staré budovy prozatím ponechat pro příbuzenstvo a známé, kde bychom je nechali za větrání a úklid. Spolu s materiálem jsem si objednal gigantickou vrtačku, nějaké bourací kladivo. Říká se to mu i kango. A právě tahle věcička byla kruciálním hybatelem mé motivace. Chtěl jsem ho nosit, chtěl jsem ho používat. Mé myšlenky na rozvody elektriky lištami vzali za své. Začal jsem - pro mě dosud nepoznanou - příklepovou silou kuchat obvodové zdi a příčky starého domu. A co čert nechtěl, cesta k hlavnímu jističi byla proklatě daleko. Kdesi v nějaké knize jsem vyčetl, že je nejlepší zásekovou drážku vést pod stropem. Tenhle vzorec znamená, že máte bordel úplně všude, protože volný pád sutin je dlouhý a pekelně rychlý. Neměl jsem to fakt vést v lištách, ptal jsem se. Ani ne, protože s kangem je fakt mamutí bžunda, i když mám oči plné prachu a mé plíce se proměnily v dvě nesnesitelně škrábavé cihly.

Jelikož mělo mé nové náčiní váhu kolem šesti kil a většinu času jsem je třímal nad svou hlavou, způsobovalo to opakované návaly únavy a usínačky kdykoliv během dne. Prostě jsem z Prahy na takovouhle fyzickou námahu nebyl zvyklý ani z fitka. DPDJM mě instruovala, ať dělám přestávky, nebo ať si alespoň vezmu roušku, ale já si při té práci připadal jako hrdina a nějaký úderník a dál jsem pokračoval v dobývání sutin.

A NAJEDNOU MI TO CELÉ PŘIŠLO - PŘEKVAPIVĚ - ÚPLNĚ PŘIBLBLÉ.

Zamlátil jsem do zdí asi 70 metrů kabelů a udělal jsem tři silné zásuvky. Fajn, nejsem tak úplně blbej, nechal jsem si i několik odnoží na "co kdyby". Šlo mi o to splnit si svůj závazek vůči DPDJM, a přitom se nepouštět do velkých předělávek. Protože jsem už fakt dobře věděl, co velká rekonstrukce znamená. Kolik bordelu, kolik nezáživných cest do stavebnin, kolik (při)prdlých rozhovorů s řemeslníky, kolik rodinných konfliktů...

Fajn, základní rozvody přípraveny, teď jen počkat na elektrikáře, aby to celé narval do nového rozvaděče a zaktivoval. Ještě doteď si vybavuju strachy, kdy jsem se bál tou sbíječkou rozetnout některý ze starých obvodů. To nás mohlo na několik týdnů úplně vyřadit ze hry a byly bychom o svíčkách.

OUKEJ, ALE NA ČEM VLASTNĚ BUDEME VAŘIT?

Já i DPDJM jsme měli utopickou, uhozenou představu, že koupíme dvoje nová kamna na pevná (nebo tuhá?) paliva s plotnami a troubou. Je to blbost, já vím. Takže jsem začal budovat dva odtahy pro digestoř hned u komínů. Blbost, já vím. Takže jsem tyto dva odtahy vybudoval a dovedl k nim předpřipravenou novou elektriku. Blbost, nevím. Udělali jsme doslova zkoušku ohněm, to když jsme koupili úplně obyčejná krbová kamna a nainstalovali je do jedné neutrální místnosti. Ačkoliv slovo instalace znevažuje celé úsilí, kdy jsem musel sbíječkou vymlátit část spodního komínu, který jsem celý poopravil a nainstaloval sopouch (takové to kulaté cosi za tou rourou) kompatibilní s kouřovodem nových kamen. A začalo se vařit. Ale byl to opruz. Výkon skoro nejde regulovat a smrady se rozletí po domě. A vlastně nám tenkrát došlo, že když bude venku hezky, bude vaření na kamnech asi trochu haluz. Tak fajn, kamna jsme nechali na co kdyby a začali znovu uvažovat v dimenzích 21. století.

TAKŽE JSEM VŠECHNO UDĚLAL BLBĚ.

Digestoře tudíž byly na úplně špatném místě a já mohl začít odznova. To už se ale blížilo jaro, koupili jsme nějakou mobilní keramickou dvouplotnu, chvilku vařili prostě u otevřeného okna. Neměl jsem na další řemeslo ani pomyšlení a postupně jsem se orientoval na zahradu, na kterou asi třicet let nikdo nesáhnul, jen tam dovezl a nechal zakořenit asi 80 obřích pařezů.

Začínal jsem pomaloučku procitat do reality. Rekonstrukci jsem nechtěl, ale postupně se jevila jako nezbytnost. A rozhodně jsme nechtěli velkou rekonstrukci, a ta postupná se začala jevit jako vstup do opravdového pekla. A my jsme se rozhodli vstoupit...

A jaké jsou vaše zkušenosti s rekonstrukcemi? Dali jsme to rovnou firmě na klíč, nebo jste se sami o něco pokoušeli? A jak dlouho?