3. První budíček do zimy, zatuchliny a…

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Jak jsme hledali dům na Vysočině.

A my jsme fakt hledali. Dům. A taky jiný životní styl. Bez toho domu by to ale nešlo. Logicky. Hledání nás bavilo a oba jsme věděli, že musíme splašit barák, dokud nás hledání bude bavit. Protože my oba děláme radikální změny rychle a bavíme se u toho. Vlastně jsme ani moc nevěděli, co hledáme. Hlavní vstupní informací bylo mé přesvědčení o směšně nízkých cenách hospodářských stavení. Byli jsme z nové cesty nadšení, avšak věčně promrzlá kamenná ludra nebyla právě žhavým kandidátem. No tak jsme pak taky hledali jen pozemky a plánovali novostavbu.

TOHLE PLÁNOVÁNÍ ZBYTKU ŽIVOTA NÁM VYDRŽELO ASI ČTYŘI DNY.

Celkem jsme navštívili tři nemovitosti. Čtvrtou jsme jednoduše nenašli. A možná ani tu příslušnou vesnici ne. Prvním místem byla kamenná ludra s obrovským pozemkem. Místo ale působilo naprosto mrtvě a pravděpodobně bychom tam do dvou let umřeli na něco, co není uvedeno ani v posledních vydáních lexikonů. Druhé místo byla kamenná ludra s ještě větším pozemkem, kde se nám líbilo, ale pozemek byl přeťat obecní cestou (prostě koleje od pěti aut ročně vyjeté v louce, ale nešlo to odkoupit) a jako souseda bychom vyfasovali místního zapáleného zemědělce. Dívat se na kravín s plechovou střechou a kontejnerovou deponii, zatímco všude okolo je krásná příroda a klid, to prostě nešlo dohromady. Třetím místem, které jsme si dali návdavkem domů hned po tomhle kravínystánu, byla celkem zajímavá kombinace. Kombinace relativně moderního rodinného domu, starých chlívů, miliardy dřevěných bud a budek, olbřímí stodoly a prehistorického kamenného domku o výměře asi 60 metrů čtverečních. Kamenný domek byl doslova požírán popínavou rostlinou, která hrozila vylézt z oceánu a rozdupat New York. Nelíbily se nám dvě věci.

MÍSTO BYLO ZASALAŠENÉ BORDELEM OD SKLEPA AŽ K HŘEBENI A ZAHRADA BY MOHLA BÝT VĚTŠÍ.

Nějak jsem vyhodnotil, že když se za dva týdny odstraní veškerý bordel, dá se rychle nastěhovat a žít sice postaru, ale celkem stylově. Ale co ta zahrada? Asi týden jsme nad katastrální mapou studovali možnosti přikoupení dalších pozemků a náš ďábelský plán jsme delegovali na našeho realitního agenta. Prý to asi půjde. Stejně jsme ale měli o tomhle místě pochybnosti. Moje tehdy ještě přítelkyně, dnes již manželka rozhazovala plnými hrstmi slovo stagnace. Jo, místo zavánělo stagnací, vyhořením. Takové to, že ještě budeme rádi, že odtamtud utečeme zpátky do Prahy. A co jsme udělali?

USPOŘÁDALI JSME DALŠÍ VÝJEZD ZA NASÁTÍM ATMOSFÉRY.

Ukázalo se, že realiťák nám zdaleka neukázal vše. Pozemek měl zadní vjezd z druhé strany vesnice. Vedla tam dobrodružná, ale krátká cesta nad hlubokým údolím a kousek pod pozemkem trhal skaliska dosti mohutný potok. Byl i slyšet. Někdy zurčil, jindy hučel. Všude kolem jehličnaté lesy a velké duby. Došla nám jedna naprosto zásadní věc. Nemovitost není jen jednou parcelou, ale místem, kde se dají postavit další dva tři nové domy s vlastní příjezdovou cestou a vlastním důstojným pozemkem s vlastním výhledem. Otevřela se před námi možnost pobývat pár let ve starém a pak si vyšvihnout něco "vzadu" u lesa nad potokem. Prostě krásná ústupová cesta, pokud bychom se nakonec nudili a plácali a chtěli se nějaké části zbavit. A ponechat si to nejlepší. A to nebylo všechno. Genius loci. Byla tam a nedal nám spát. Doma jsme si ještě naškrábali pár papírů, kde mezi sebou soupeřily dva baráky, kravínystán a skládka. Tradiční pro a proti se najednou razantně naklonily ve prospěch skládky. Ale pachuť jakési budoucí stagnace přetrvávala.

PROCES KOUPĚ NESTOJÍ ZA ŘEČ, JE TO NUDA A NIKOHO TO NEZAJÍMÁ.

Nemovitost jsme koupili promptně a všechny zúčastněné strany jsme přinutili k dramatickému tempu. Tak jsme se stali vlastníky domu se skládkou v oblasti, kterou jsme naprosto neznali, kde jsme nikoho neznali a do toho jsme se oba chystali odstřihnout slibné kariéry. Přiblblé kariéry. DPDJM (dříve přítelkyně, dnes již manželka) už to udělala, já to měl udělat za nedlouhou dobu. Od klávesnic a řečnických pultíků k sekyře a lopatě, od klimatizace ke kamnům z 50. let. Od čistoty k bordelu. Od stresu k pohádce. Od neradosti k radosti. Od parametrických změn ke změně celého systému. Od pseudotechnokratických řešení do jakéhosi pohanského mikrokosmu. Alespoň zdánlivého. Takže taky pseudo.

ALE PROČ VLASTNĚ TOHLE VŮBEC PÍŠU?

To ráno. To první ráno. Nezapomenutelné a syrové. Ač syrové, tak laskavé. Byť mrazivé, tak hřejivé. Byť krátké, tak se mnou už navěky. Byli jsme oba vymrzlí a spali snad v zimních bundách, ale to si přesně nepamatuju. O čem páru mám, je že výdechy páru se každopádně v páru proměňovaly. Nějakou službu nám prokazovala kamna od výrobce VlažnoPožárUdušení, ale jen v jedné jediné místnosti. Tehdy na začátku tam bylo potenciálně obyvatelných místností bratru 11...

Vzbudil jsem se. Po strašlivě dlouhé době jsem se strašlivě dobře vyspal. První nádechy byly plné lahodně čerstvého vzduchu. A jo - zatuchliny taky. Ale smrad kostelů mi nikdy nevadil a tohle bylo dost podobné. Mohlo být asi půl osmé. Přelom března a dubna. Venku sluníčko. Vší silou přemluvím k otevření staré špaletové okno, do očí mi přistane pár střepin starého nátěru. A jen tak hledím ven - na asi 30 metrů vysokou lípu, na sluníčko. Užívám si ticha. Nechápu, jak se všechno mohlo odehrát tak rychle. Z kanclu a z Prahy v něčem takovémhle během chvilky. Co je to za kouzla? Omládl jsem o 30 let.

Žádné jiné ráno už nebylo jako to první. Druhé už bylo tak na 70 % rána prvního. Dnes si říkám, že i kdyby se již na místě zaslíbeném nestalo nic zajímavého, tohle jediné ráno za to všechno prostě stálo. Bylo důkazem, že dříve nemožné je už dnes vlastně možné. A zajímavých věci mělo ještě přijít dost a dost.

Také jste někdy zažili změnu, která byla doslova k nevíře? Užili jste si ten pocit, nebo vám bylo spíše smutno? Nebo vás dokonce sevřel strach? A proč? A proč dávám k článkům tak ponuré fotky?