24. Štědrovečerní tabu(le)

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Náš první Štědrý den na Vysočině?

Vánoce mám opravdu rád. Všechno se zklidní. Na silnicích pohoda, pokud náhodou vlezu do nějakého MHD, pak taky pohoda. Obchoďákům se vyhýbám. Dekorativní světla v ulicích promění i ponuré čtvrti v cosi výjimečného. A když ještě napadá sníh, dokonalost je na světě. Večeře 24. prosince je taky super. Nezřízeně se přepiju coca-colou, maso a bramborová kaše je bomba a rozbalování mě nebaví o moc míň než před dvaceti lety. A letos bych chtěl konečně pojíst krocana. Mám Vánoce spojené s jakýmsi předělem. Konec prosince byl vždy pohodička, leden se naopak nesl ve znamení nových projektů. A co bylo ještě důležitější - posledních ohromně moc let jsem během ledna a února absolvoval školní zkoušková období.

A SAMOZŘEJMĚ JSEM SE NEHODLAL PŘIPRAVOVAT DŘÍV NEŽ 10. LEDNA.

První lednový týden je totiž čímsi taky posvátný. Jedou ještě dozvuky Vánoc a Silvestra a netřeba si to kazit nějakými (za)danými úkoly. Do zkouškového jsem se vždycky dostal nějak mimoděk knížkou, co mi někdo nadělil pod stromeček. Zpravidla to byla jakási depresivní blbost, ale jelikož jsem měl kolem sebe knih pomálu a knihovnám se (nevím proč) vyhýbal, byl jsem vděčný za cokoliv a rychle se začetl. A zpravidla už někdy 26. prosince jsem měl dočteno. A vlastně jsem si nejčko vzpomněl, proč jsem moc nenavštěvoval knihovny. Protože jsem chodil jen do té hlavní, na Starém Městě v Praze, kam chodí své dlouhé chvilky ukracovat bezdomovci a narkomani. Knihy odtamtud i vlivem imidže těchto čitatelů působí dosti opotřebovaně až nevábně. A nové jsem si kupovat nechtěl, protože jsem ani moc nevěděl, co si koupit. Občas nějakou učebnici a tím to haslo. Nějak jsem si tenhle koníček taky šetřil až na důchod, nebo co. Jenomže všichni víme, k čemu všechno neustálé odkládání vede. Nakonec se ze mě v posledním roce stal takový čitatel, že zvládnu i tři knížky týdně. A pořád přikupuju. Nové i z antikvariátu.

NAŠEL JSEM NĚCO, CO MĚ FAKT ZAJÍMÁ.

A co mě taky dost zajímá, je, zdali konečně na Vysočině strávíme i Štědrý den. Zatím jsme se tomu vyhýbali jako čert kříži a zůstávali v bytě nebo u příbuzných. V roce 2022 ale rozhodně chceme na Vysočině být. A chci sníh. A pořádný mráz. A zatopím si v krbu. A zapálím si vonnou tyčku. A svíčku. A možná i na zahradě tu gigantickou hranici dřeva, co už suším několik měsíců a o které jsem již psal. Odpojím zvonek a vypnu telefony. Na počítač za celý den nevlezu. Možná budu chvilku něco psát. Stromeček upižnu kdekoliv na zahradě, či spíš jenom odeberu větev nebo špičku nějakému kámošovi-smrku. Zdobení nechám na někom jiném. Na svítící řetězy asi nedojde, naházím to na stromy a na barák až příští rok, až náš dům bude mít docelený nový kabátek. Večer se půjdu jen tak někam sám projít. A zadívám se dlouze na oblohu.

BĚHEM ROKU JE TU JEN NĚKOLIK MÁLO DNÍ, KDY BY NEBE NEBYLO PLNÉ HVĚZD.

A jenom tady u nás na Vysočině mám v zimě pocit, že celý svět patří jenom mně. A že jsem na něm dočista sám. Takové Vánoce mi Praha nikdy nenabídla. To je jen několik důvodů, proč tu být. Samá pro. A žádná proti. Taky naše mimino si přijde na své. Už dávno umí zdolat všechny překážky v domě, dokázalo by předběhnout většinu kancelářských krys. A prozatím ještě nikdy netrávilo Vánoce ve svém rodném domě. Čímž se vše legitimizuje ještě stokrát víc. Pokud se tedy nesekneme v závějích někde na cestě z Prahy, na barák nám nespadne asteroid, planeta nepřijde o gravitaci, pak fakt nemáme důvod nebýt na Vánoce a zejména Štědrý den na Vysočině. Od všeho se zase hezky odstřihnout a jen tak si užít den, který je z principu nejklidnější v roce.

A co vy, střihnete si občas Vánoce třeba někde na chatě? Ať no, či ne, přeju vám, ať jsou vždy naprosto skvělé!